„Potřebuji
pořád dělat něco kreativního a experimentovat“
Měl v Německu výbornou práci, spoustu přátel a přesto se rozhodl přestěhovat do České republiky. Kdo za tím stál? Nad čím si přemýšlí u své dopolední kávy? Mají čeští žáci zájem o němčinu a z čeho pramení německá disciplína? Gerda Simona jsme pro vás vyzpovídali trochu nestandardně při hodině německé konverzace, byla nás na něj přesila, přesto, kdo Gerda zná, ví, že dostat se ke slovu je obtížné.
Autoři:
Lubomír Klímek (Lu.), Linda Michlovská (Li.), Kateřina Klímková
( K.), 29.5.2017
Li.:
Chtěla jsem se zeptat na krtka.
K..
Prosím? Na krtka?
Li.:
Ano, před dvěma týdny mluvil Gerd o krtkovi.
O
dvou krtcích! Jednoho jsem našel v pondělí a druhého ve středu.
K.: Aha, takový začátek jsem opravdu nečekala. Tak dobře. Můžeme
klidně mluvit o krtcích. Aspoň to nejsou klasické otázky typu:
„Gerde, jak dlouho už jsi tady?“
Ale
na to můžu taky odpovědět. Žiju zde už 12 let, od roku 2005.
Poprvé jsme zde byl na Vánoce 1998.
K.:
Dobře, ale vraťme se k tomu krtkovi. To Lindu zajímalo.
Chytil
jsem dva, ale teď je klid, žádného dalšího jsem neobjevil, ale
netuším, na jak dlouho. Teď jsem opravdu šťastný.
Lu.:
Jestli tomu dobře rozumím, máš zahradu a práce na ní je tvá
oblíbená činnost ve volném čase.
Jooo,
dalo by se to tak říct. Trávím tam hodně času, něco stavím,
kutím…
Li.
: A děláš oheň.
Ano,
oheň, to je moje vášeň. Mou další vášní jsou sochy.
K.:
Sochy? Sám vytváříš sochy?
Ano.
K.:
Z čeho? Z kamene?
Mám
sochy z kamene, ze dřeva, z umělé hmoty, z kovu, ještě nemám
žádnou ze skla.
K.
Počkej, to kupuješ nebo fakt sám vyrábíš?
Ne,
to dělám sám.
K.: Z plastu?
Ano,
z umělé hmoty. Pracuji s materiály, které nacházím u sebe na
zahradě, jako například ze stromů, z kořenů, z kmenů, ale také
z kamenů. Nebo z toho, co najdu v přírodě. Jedna kamenná socha,
kterou jsem dělal, je z kamene, který jsem musel koupit. To je
vápenec, je starý téměř 2 miliony let. Když ho člověk
opracovává, dají se v něm dokonce najít malé mušle. Pochází
z Itálie. Rád pracuji se dřevem, to můžu sekat pilou, rašplovat,
dá se měnit jednodušeji než kámen. Ale experimentuji se vším.
Mám nějaký nápad a pak to postavím. Např. pyramidu, takový
altán, ve kterém děláme oheň. Nebo houpačku, která je 4,5
metru vysoká, tu jsem postavil ze staré jabloně, která stála u
mě na zahradě. Je sice pro dospělé, ale pořád se na ní chtějí
houpat nějaké děti. Některé sochy mám osvětlené, krásně v
noci svítí. Moje největší socha má 6 metrů. Chtěl jsem ještě
větší, ale už to nešlo. To už sám nezvládnu, na to bych
potřeboval jeřáb. Musím pořád dělat něco kreativního a
experimentovat. Sedím na terase a piju kávu...
Li.:
Tomu rozumím.
Ano,
hodiny. Piju kávu a jen si tak sním. A najednou mám nápad a
pokouším se tento nápad realizovat. To si první realizuji v
hlavě. Jestli to půjde postavit nebo ne. Pokud to jde v mé hlavě,
tak to udělám. Pokud to nezvládnu v hlavě, nezvládnu to ani ve
skutečnosti. Přemýšlím nad materiálem, jestli mám potřebné
nářadí, jestli to zvládnu sám nebo budu potřebovat pomoc.
Lu.:
Tohle obdivuji. Já můžu mít představy, sny, můžu v hlavě
vědět, jak to udělat, ale moje ruce to nezvládnou. Obdivuji tedy
lidi, kteří umí něco vytvořit vlastníma rukama.
Občas
se mi stane, že potřebuji udělat třeba nové okapy. Nakoupím si
materiál, všechno to leží u mě na dvoře a najednou mě napadne
jiná myšlenka a udělám z toho sochu. Už mám dvě sochy z dílů
na okapy. A to mě baví mnohem víc než nějaký obyčejný okap.
Nebo někdy sekám dřevo na topení a když mám v ruce kus
nějakého dřeva, napadne mě úplně něco jiného než ho jen tak
spálit. A něco z něj musím postavit.
Li.:
Mám ještě jednu otázku. Proč jsi začal s učením?
To
je úplně jednoduché. Už v Německu jsem pracoval jako učitel,
jako sportovní trenér.
Li.
A jako obchodník, ne?
Ano,
i jako obchodník. Obchodoval jsem s auty a se starožitnostmi. To je
můj další koníček. Sbírat staré věci. To bylo také něco
kreativního. Nakupovali jsme starožitnosti, které jsme pak
restaurovali. Ale ne všechny, jen naprosto určité věci a díly. V
první řade jsem sbíral plechový nábytek ze 40tých a 50tých
let. Všechno, co bylo z plechu. Např. staré kávovary nebo
lékařský nábytek.
K.:
Lékařský nábytek?
Ano,
můj studentský byt byl plný takového nábytku.
Lu.:
Pokračoval jsi s tím i v Česku?
Ne,
jen v Hamburku. Během studií.
K.:
Takže jsi studoval v Hamburku? A po studiích žil v Mnichově?
Ano,
před i po studiích jsem žil v Mnichově. Chtěl jsem studovat v
Mnichově, ale nedostal jsem tu studijní místo. V Německu máme
centrální udělování studijních míst, to je registr, kam se
člověk může podívat, na jaké univerzitě a na jakém oboru jsou
volná místa.
Lu.:
A narodil ses v Mnichově?
Ne,
narodil jsem se v oblasti Dolní Franky. To je úplně na severu
Bavorska. Ale po škole jsem se šel vyučit do Mnichova. Bylo to
víceméně kvůli rodičům, ale během toho jsem zjistil, že
nechci někde pracovat jako nějaký dělník, ale zase jsem se toho
hodně naučil právě s různým nářadím. Učili jsme se zacházet
s vrtačkami, frézami, pilami, řemeslně jsem se toho naučil
opravdu hodně. Po vyučení mi bylo ale jasné, že chci jít
studovat.
Lu.:
Takže s tímto řemeslným učením souvisí ty sochy?
Nooo,
odjakživa jsem něco kutil. Už jako dítě. Vyrůstal jsme na
statku a dědeček, strýc, všichni v rodině byli řemeslníci. Jen
můj otec byl úředník. Ten seděl jen v kanceláři. Ale všichni
ostatní byli řemeslníci: automechanici, zámečníci, truhláři,
zedníci. Měli jsme všechna povolání. S mým dědečkem jsem
opravoval kola. Většinu času jsem trávil na statku a pořád jsme
něco stavěli nebo opravovali. Mám to rád, ale nikdy jsem to
nechtěl jako své povolání, protože jsem viděl, jak tvrdá práce
to je a jak lidi fyzicky ničí. Když je jim 50, 60 mají zničená
záda, kolena, dnu v prstech. Takže jsem si řekl, že mě to sice
baví, ale rozhodně ne jako každodenní povolání. Mou vášní
byl výkonnostní sport. Chtěl jsem se stát profesionálním
sportovcem, ale nebyl jsem dost dobrý. Začal jsem tedy sport
studovat. A k tomu ekonomii. A oba obory jsem mohl tehdy studovat jen
v Hamburku a ne v Mnichově. Sport bych raději studoval v Kolíně,
tam je elitní škola pro sport, ale zase tam není ekonomie a já
jsem chtěl spojit oba obory. Oba dva jsem dokončil a v Hamburku
jsem strávil deset let, po studiích ještě dva roky. Byla to
krásná doba. Vedl jsem tam fitness studio. Potřebovali mě právě
proto, že jsem měl vzdělání jak v ekonomii, tak ve sportu. A
takových lidí je málo. Buď jsou to ekonomové, kteří nerozumí
sportu a fitness studio vedou jen z ekonomického pohledu, nebo
sportovci, kteří nerozumí ekonomii. Bylo to super, fungovalo to,
ale stýskalo se mi po Mnichově. Tak jsem se vrátil a pracoval tam
jako trenér. Až do doby, než jsem šel sem. V Mnichově jsem
pracoval v jednom z největších fitness studií, fungovalo
dohromady s ortopedickou a rehabilitační ordinací. Spolupracovali
jsme i s fyzioterapeuty. Měli jsme tedy normální fitness se vším,
co k tomu patří, s wellness, barem, ale měli jsme tam pak i
prominentní sportovce, kteří dokončili fyzioterapii a potřebovali
ještě další trénink.
K.:
Poznals tam někoho zajímavého?
Ano,
třeba Ivana Lendla. Měl tehdy za sebou ortopedickou operaci a
fyzioterapii. Byl přítelem majitele tohoto zařízení. Ten býval
dříve také prominentním tenistou a odtud se spolu znali.
Li.:
Boris Becker?
Ne,
Borise Beckera bohužel osobně neznám.
Li.: Ale ty sám vypadáš jako Ivan Lendl.
Ano,
to říká mnoho lidí.
K.:
A přesto jsi všechno opustil a přestěhoval se do České
republiky.
Neřekl
bych opustil. Ale moje bývalá žena, kterou jsem poznal, když
studovala v Mnichově…
Lu.:
Aha, takže za vším hledej ženu.
Ano,
ženy stojí za vším. Moje žena byla tedy Češka a tak jsem
přišel do kontaktu i s Českou republikou. V roce 1998 jsme sem
přijeli poprvé. Poznal jsme ji v roce 1997. Od začátku se mi tu
líbilo. Rodina byla milá, všichni byli sympatičtí, přijali mě,
všechno bylo tak, jak jsem to znal z domu.
Lu.
Tvoje žena pocházela z našeho regionu?
Ano,
z Vizovic.
K.:
Jak ses s celou rodinou domluvil?
Buď
to překládala manželka nebo rukama nohama. Domluvil je přehnané
slovo, ale nějak komunikovat jsme spolu zvládli. Pak jsme se naučil
pár slov česky, třeba různé pokyny při jízdě na kole, když
jsme spolu vyjeli. Jako doprava, doleva, rovně, zastavit. Nebo pivo,
slivovice, vepřo-knedlo-zelo. V restauraci jsem si hned uměl
všechno objednat, v obchodě nakoupit, počítat jsem taky uměl,
takže žádný problém. Ale mluvit neumím pořádně dodnes.
Li.:
A kdy jste se rozhodli, že se přestěhujete do Česka?
To
bylo v roce 2004. Moje žena byla v posledním semestru a řekla mi,
že by se po studiu ráda vrátila do Česka a pracovala zde. My už
jsme tu tehdy měli od roku 2000 koupený takový prázdninový
pozemek, ten, kde teď bydlím. Jezdili jsme sem každé léto,
Vánoce, Velikonoce, takže jsem už tady byl docela zvyklý, ale
nikdy mě nenapadlo, že bych zde žil a pracoval. To jsem měl v
Mnichově, proč bych to měnil. Ale když s tím přišla, neměl
jsem v zásadě nic proti tomu. Jediné, co jsem řešil bylo, co tu
budu dělat? Bydlet, pít kávu na terase nebo sportovat to je super,
ale čím se budu živit? Nemohl jsem přijít do firmy a žádat o
nějaké místo, protože nemluvím česky. Jako trenéra by mě
vzali, ale s tím se tady tehdy nedalo vůbec uživit. Vždycky, když
jsem tu byl, navštěvoval jsem fitness studia, znal jsem je
všechny, každý den jsem někde trénoval. Měl jsem různé
nabídky. Ale to bylo tak špatně placené, že jsem se tomu jen
smál. Takže to nepřipadalo v úvahu. A náhodou jsem potkal Silke,
Němku, žijící ve Zlíně, která tu tehdy měla jazykovou
agenturu. A pro ni jsem začal učit konverzaci v kurzech němčiny.
To bylo v roce 2006. A zvykl jsem si tady nakonec tak, že jsem zde
zůstal, i když jsme se rozvedli.
Lu.:
To znamená, že vyučuješ už 11 let? To je docela dlouho.
K.:
Baví tě to pořád ještě?
Ano,
pořád ještě mě to baví. Teď už jsem v situaci, že si vybírám
jen hodiny, které učit chci, nemusím brát všechno. Pro každou
práci se sám rozhodnu proto, že ji dělat chci. Moc rád učím na
gymnáziu, protože tam se žáci, kteří si tu řeč vybrali,
opravdu chtějí učit. Chtějí být ve vyučování a jde to vidět.
Na univerzitě to tak vždycky není. Studenti mají povinnost na
seminářích být osobně přítomni. Ale ne každý student má
zájem se hodiny účastnit A to cítím. Když se jim člověk
snaží něco nabídnout, vyprávět jim něco o Německu, o
Rakousku, o Švýcarsku, o politice, o hospodářství, o zvycích, o
společnosti, o firmách, diskutovat s nimi, cítím jen malý zájem.
Lu.:
Jak vypadá tvoje příprava?
Li.:
To jsem se taky chtěla zeptat.
Deset
let učím na univerzitě reálie a ze začátku to bylo fakt tvrdé.
Musel jsem si dělat prezentace a pro jeden předmět jsem třeba dva
týdny pracoval na tom, abych udělal prezentaci. Na jednu a půl
hodiny trvající prezentaci jsem musel mít 60-70 slidů, každý
slide jsem si dělal sám, k tomu jsem musel sám vytvořit pracovní
listy, to mi dalo opravdu hodně práce. Teď musím své materiály
samozřejmě aktualizovat, protože politická, ekonomická situace
atd, se mění, ale jinak můžu většinu materiálů používat
pořád dokola. Ale za každým mým pracovním listem se skrývá
hodně práce a především času. Dnes už umím i improvizovat. Na
konverzace se připravovat nemusím. Třeba na gymnáziu je mým
úkolem, aby žáci byli schopni volně mluvit na jakékoliv téma.
Výjimečně jim vysvětluji i gramatiku, ale na to tam mají výborné
učitele, kteří jedou podle učebnic a musím říct, že svou
práci dělají opravdu dobře. Gramatiku umí spousta žáků stejně
dobře jako já, ale ostýchají se mluvit, což u mě musí. Musí
dělat referáty, nechci dělat nějaké gramatické doplňovačky,
ale musí něco odvyprávět, prezentovat. A to i rádi dělají a mě
to baví. Mnohdy víc než na univerzitě.
Li.:
Jak staří jsou tví žáci?
15
– 19 let. Úplné začátečníky nemám. Ani bych nechtěl.
Původně jsme měl učit jen maturitní ročníky, abych je
připravil na maturitu. Začal jsem se čtyřmi třídami, teď učím
na gymnáziu jedenáct tříd.
Lu.: Mohl bys srovnat školní systém u nás a v Německu? Naše dvanáctiletá neteř navštěvuje gymnázium v Německu a už od první třídy nám připadá, že nároky a tlak na děti v Německu jsou mnohem vyšší než u nás.
Lu.: Mohl bys srovnat školní systém u nás a v Německu? Naše dvanáctiletá neteř navštěvuje gymnázium v Německu a už od první třídy nám připadá, že nároky a tlak na děti v Německu jsou mnohem vyšší než u nás.
Systém
je u nás takový, že do první třídy jdou všechny děti na
základní školu, bez výjimek. A po čtvrté třídě se
rozhodují., jestli půjdou na tzv. Realschule, Hauptschule nebo
gymnázium. Pro rozhodování je důležitý průměr známek od
druhé třídy. V první třídě se neznámkuje, píše se pouze
hodnocení, ale od druhé třídy se už známkuje a průměr se
počítá. Tvoří pak základ pro pozdější rozhodnutí. A tady
začíná teoreticky ten tlak, ze strany rodičů na žáky, aby byly
známky co nejlepší.
Lu.:
To je zajímavé, nevěděl jsem, že je to takhle, jen jsem slyšel,
že jsou tam děti pod větším tlakem. Možná odtud tedy pramení
pověstná německá disciplína a smysl pro řád.
Nemusel
by to být takový tlak, ale tento systém ho vyvolává. A děti to
cítí. Pokud nebudou dobré známky, nebude doporučení na
gymnázium. Po čtvrté třídě učitelé posuzují, kterým směrem
by dítě mělo jít. Nejnižší je Hauptschule, pak Realschule a
nejvyšší gymnázium. Pokud žák nedostane doporučení pro
gymnázium, může to stejně zkusit, ale musí udělat zkoušky. A
samozřejmě to má už v tomto věku velký vliv na budoucí život.
S nižším vzděláním je možnost volby povolání omezenější.
Pokud má někdo ukončenou Hauptschule, vyučí se nějakému
jednoduššímu řemeslu. Ale může si dodělat na večerní škole
maturitu a dokonce pak vystudovat i nějakou univerzitu. Jinak já
sám jsem chodil na gymnáziu a nemůžu říct, že samotné
gymnázium by u nás bylo přísnější nebo náročnější než
tady.
Lu.:
Gerde, teď máme ve Zlíně filmový festival. Účastníš se
nějakých akcí?
O
filmy se moc nezajímám, ani nechodím do kina. Když už tam jsem a
běží nějaký dobrý film, tak jo, ale ta představa, muset klidně
sedět hodinu a půl v tmavé místnosti, prostě nikdy mě ještě
samotného nenapadlo, že bych šel do kina. Za celý život jsem byl
v kině maximálně dvacetkrát. Jediné, co mě v programu festivalu
zaujalo, byly dokumentární filmy, které ukazují reálný život,
to mě zajímá.
Lu.:
Moc děkujeme za pěkné povídání.
To
je vše, už máte dost materiálu?
Ano,
Gerde, materiálu máme opravdu hodně :-)
Jak čtu, tak story s krtkem znají všichni Gerdovi studenti :)
OdpovědětVymazat:-) Já jsem teda asi jediná, která to slyšela poprvní až při rozhovoru, na druhou stranu, slovo Maulwurf je pro Čechy vzhledem ke kultovnímu Krtečkovi zásadní, aspoň se ho každý dobře naučí :-))) Ještě bychom ho měli navést na Biene Maja :-)))
Vymazat