Eva Burešová - Křehká princezna s ostrými lokty

"Když něco moc chceš, tak to dokážeš"

Jak se prosadit ve světě pouze se znalostí školní ruštiny? Jak proniknout do dlouhodobého obchodu s temperamentními Španěly? Hubnout i se skleničkou sektu? Jak na to nám poradila krásná a úspěšná obchodnice Eva.

Eva Burešová – majitelka firmy dovážející ze Španělska ovoce a zeleninu, dvě děti.

Autor: Kateřina Klímková, Lubomír Klímek, 25. 7. 2017

Evi, kolik ti bylo let, když ses rozhodla, že Zlín je ti malý a půjdeš do Španělska?

23.

Co jsi tady dělala?

Nic, protože předtím jsem byla v Libanonu, kde jsem pracovala jako krupiérka.

Cože? Krupiérka v Libanonu?

Ano, tam jsem se naučila aspoň základní znalosti angličtiny?

Takže úplně bez jakýchkoliv znalostí ses jednoho dne sebrala a odjela jsi do Libanonu?

Ne, to mělo ještě hlubší kořeny.

Tak to tedy vezměme úplně od začátku.

V osmnácti letech si nás tady nějakou záhadou vybrali na casting do Prahy, tehdy jsem tancovala. V Praze jsem já a osm dalších holek dostala nabídku jet tancovat na půl roku na Kypr. Byla to taková organizovaná show, bylo to sedm, osm vystoupení za večer, bylo to fajn, vydělala jsem si nějaké peníze a jenom se znalostí ruštiny jsem tak dostala možnost vyjet do světa. Začala jsem se tam učit anglicky a náhodou jsme se odtamtud dostala do Libanonu, kde jsme pak dalších šest měsíců pracovala jako krupiérka v Bejrůtu.

Jak se ti líbilo v Bejrůtu? Teď mi odtamtud ukazovala fotky kamarádka a byla jsem překvapená, že ačkoliv je to tak blízko Sýrie, která je pro nás synonymem utrpení, války, uprchlíků, tak život v Bejrůtu vypadá úplně normálně. Projíždí se tam na skůtrech, na lodích, hraje tam hudba na ulicích, všichni veselí, tancovali. Kolik je to vlastně kilometrů od Sýrie?

No, Damašek je od Bejrůtu tak do dvě stě kilometrů. Ale já jsem tam byla jindy. Před pětadvaceti lety. Po občanské válce. Mně se tam líbilo moc, ale jinak tam byl pro mladou, dvacetiletou holku život docela složitý. Musela ses rozhodnout, buď si najdeš nějakého Libanonce a budeš úplně v pohodě, všechno budeš mít zaplacené a zajištěné, anebo ne a nikdo ti s ničím nepomůže, musíš si sehnat práci sama, což pro Češku, blondýnu, nebylo úplně jednoduché. Po známostech se mi podařilo dostat se k práci v kasinu.

Bylo třeba pro ženu jednodušší sehnat práci u křesťana než u muslima? Cítilas tam nějaký rozdíl?

Ne, to jsme vůbec nevnímala. Byla jsem tam sedm měsíců po občanské válce. Všechno tam vedla armáda, ta to tam držela.

Cítila ses tam bezpečně?

Vzhledem k mému věku a vzhledem k tomu, že jsem byla vždycky dobrodruh, jsem se tam necítila nijak nebezpečně. Vždycky jsem věděla, že to nějak dopadne, takže mi tam bylo dobře. Byla jsem tam moc spokojená. Uvědomovala jsme si tu velkou šanci se něco naučit, vidět, získat.

V Libanonu ses domlouvala anglicky?

Ano, tam úplně bez problémů anglicky.

Jaks tam vlastně žila? Sama?

Bydlela jsem s kamarádkou, která s nějakým Libanoncem chodila, takže jsme to měly výrazně jednodušší. Po sedmi měsících jsem se vrátila zpátky domů a zjistila jsem, že je tady ve Zlíně pro mě prázdno, že potřebuju zase někam odjet, vyrazit někam dál. Měla jsem štěstí, že kamarád tehdy pracoval ve Španělsku a nabídl mi, že tam můžu jet s ním. Já jsem měla našetřené peníze z Libanonu, takže jsem si řekla, že do Španělska bych se podívala, měsíc jsem se tam tak rozkoukávala a zjistila jsem, že tam chci zůstat, že se mi líbí jejich mentalita a chci se naučit španělsky. Oni umí žít a fungovat a španělština se mi moc líbí. Pro mě jako pro holku, která maturovala z ruštiny a neměla jsem moc na co navázat, jen na chabou angličtinu z Libanonu, to bylo docela těžké. Ve Španělsku se anglicky moc nedomluvíš. Byla jsem v Madridu, což byla destinace, kde mě nikdo nechtěl zaměstnat. Zkoušela jsem všechno možné a závěr byl takový, že buď se naučím pořádně španělsky nebo můžu jet domů. Takže jsme se přihlásila do kurzu pro cizince, kde jsem byla já a asi dvacet pět Číňanů. Zjistila jsem, že jsem rychlejší než oni a bude to asi spíš ztráta času, koupila jsem si tedy Španělštinu pro samouky a rozhodla jsme se, že se denně naučím dvacet slovíček a budu chodit mezi lidi. Tehdy jsem byla mladá, asi i nějakým způsobem zajímavá a atraktivní, tak si se mnou všichni rádi vykládali. (smích) Takže jsem španělštinář samouk a funguje to.

Jakou sis tam našla pak práci?

Ze začátku jsem, jak jsem říkala, nikde nepracovala, peníze jsem ještě na nějakou dobu měla, ale už mě to tak rozčilovalo, že jsem si říkala, že prostě ne. Já chci ten jazyk umět, neodjedu odsud dřív než budu umět pořádně španělsky a když něco moc chceš, tak to dokážeš. Bavila jsem se se spoustou lidí, chodila jsem do kina, nakoplo mě to. Nakonec jsem dostala nabídku od české firmy nakupovat tam ovoce a zeleninu.

Takže to byl začátek tvého dnešního byznysu, tvé zářné kariéry?

Ano, přesně tak. Nakonec to nějak nevyšlo. Výsledek je ten, že už dvacet let dělám tento obchod sama.

Jak tedy došlo k tomu, že to děláš sama? S českou firmou to nevyšlo, takže ses do toho vrhla sama?

Ano, hlavně ti Španělé, kteří obchodovali přímo se mnou, zjistili, že ta firma není úplně fér, ale mně věřili, já jsem žila mezi nimi, chodili jsme spolu na pivo, byli jsme spolu kamarádi. A oni mi řekli, že to umím, že by byla škoda s obchodem skončit. To mě tak popíchlo v tom pokračovat a dělám to dodnes.

Takže firmu sis založila tam?

Víceméně. Byla jsem tam, ale firmu jsem založila v Česku. Oslovila jsem zákazníky, které jsem dřív znala a pomaličku jsem to rozjela. Už první rok, kdy jsem to dělala úplně sama, možná jen taťka mi klepal nějaké faktury, jsem udělala obrat 42 milionů. To bylo v roce 1998. Můj první rok.

Kdy ses rozhodla, že ze Španělska odejdeš a vrátíš se sem?

Ono není možné mít firmu v Česku a být tam, takže podnikala jsem už tady a do Španělska jsem pravidelně jezdila.

Dá se tedy říct, že bez znalosti jazyka bys dnes nebyla tam, kde jsi?

Dnes je jiná doba, děti vychází z gymplů, ze středních škol a mluví všemi možnými jazyky. Já jsem tehdy neuměla nic, ale bez toho, aniž bych uměla dobře španělsky, by byl ten obchod nemožný. Takto od píky. Já jsem pochopila, že buď se ten jazyk naučím na sto procent nebo to nemá vůbec smysl. Ve Španělsku může excelovat jen člověk, který umí španělsky opravdu dobře. U nich je to o pocitech, o vazbách, o přátelství, důvěře. Na tom je založený celý obchod. Protože obchoduji s čerstvým ovocem a zeleninou, což je zboží podléhající rychle zkáze, musíš denně řešit reklamace, problémy, jak to dobře nakoupit, dobře prodat a pokud se Španělem nebudeš denně v úzkém kontaktu a nebudeš mu dobře rozumět, není možné s nimi vést tak úspěšný obchod.

Takže musíš proniknout do jejich kultury, myšlení.

No jasně, můj obchod je založený na přátelských vztazích, tomu věřím.

Lubi, to je zřejmě velmi podobné tvému obchodu s Balkánem.

L.: To je asi u lidí, kteří dělají se zákazníky obchod delší dobu, jedna z nejdůležitějších věcí. Když to přeroste ve vzájemnou důvěru, mnohdy i přátelství. Samozřejmě, že na začátku znalost jazyka může být důležitá, jim může i imponovat, že se zajímáš o jejich kulturu, mluvíš s nimi jejich jazykem, je jim to blízké. Určitě to hodně přispívá k tomu, jak si je hned na začátku získat. Ale jsou i zákazníci v jiných zemích, kde se prostě dorozumíváme anglicky a taky to na vybudování nějakých vazeb stačí. Ale v jejich rodném jazyku se k nim určitě můžeš dostat blíž než když si oba dva povídáte cizím jazykem.

E.: Je to tak, já srovnávám poměry před dvaceti lety, kdy jsem začínala, dnes už spousta lidí anglicky umí a angličtinu používá. Dřív nechtěli vůbec. Ale jinak jsem opravdu přesvědčená o tom, že konkrétně pro obchod se Španěly ti dobrá znalost španělštiny dává velkou výhodu.

L: Stalo se ti za těch dvacet let někdy, že ty blízké vztahy mohly být obchodu spíš překážkou?

Určitě ne, vždycky jsem si připustila k tělu jen ty lidi, které jsem chtěla. Ničeho nelituji. Naopak.

L.: Jací jsou Španělé v obchodu? Každý národ je trochu specifický, i když to samozřejmě závisí především člověk od člověka. Dá se to nějak zevšeobecnit?

Mám zkušenosti s více zeměmi, ale držím se hlavně Španělska, kde jim nejvíc rozumím. Není to jednoduché. Španělé mají své hodiny, kdy pracují, svůj odpočinek. Pracují od desíti do jedné, pak mají svoji siestu, kdy odpočívají, což je logické, protože je tam velké horko, upřímně, mně by to taky vyhovovalo, u nás je ten rytmus bohužel jiný. A pak od čtyř do osmi. Což mě už pak samozřejmě nevyhovuje, jsem doma s dětmi, vařím. Chystáme školu. Ale musela jsme se tomu přizpůsobit. Spolehliví jsou na tolik, na kolik si je naučíš. Dřív jsem dělala třeba se čtyřiceti firmami, dnes s patnácti, kde vím, že mám spolehlivé lidi, kterým můžu zavolat, napsat, funguje to. Další ani nehledám. Je to samozřejmě i o průbojnosti, nenechat se a jak jsem řekla už několikrát: se Španělem musíš umět dobře španělsky a vědět, jak to tam funguje, aby sis své postavení vybojoval. A k tomu být dobrým obchodníkem.

L.: Je oblast v obchodě, kromě ovoce a zeleniny, kam by ses chtěla ještě pustit, co bys chtěla zkusit?

Tak jak oba dobře víte, chutná mi španělské víno, k tomu mám blízko. Rozlišuji dobré a špatné pití, když je pití špatné, radši si nic nedám. Takže tohle je oblast, která mě láká, ale zároveň je to oblast strašně veliká a nemám čas se jí pořádně věnovat. Ale mám nějaké myšlenky. Chtěla bych to spojit se sportem a zdravou výživou. Spousta kamarádek chce sportovat, hubnout, ale zároveň si i dát skleničku.

L.: Víno, sport a zdravá výživa? To jsem opravdu zvědavý. Jak se hubne s lahví Cavy? To mi řekni.

Právěže velice dobře. Taková láhev Cavy, což je sekt, který má 0,04 % cukru a to všechny moje kamarádky zajímá. Kolik toho můžou vypít, když budou cvičit a hubnout. Je to sekt, dělaný tradiční metodou, tzv. kvašením v láhvi. Je to nejluxusnější metoda, jak ošetřit víno. Kdo pije Moët, šampaňské, tak to zná. Všichni chceme, aby sekt měl co nejméně cukru a já jsem našla výrobce, který vyrábí Brut natur, kde není žádný cukr. Takže pro nás to znamená, že když mi třeba moje osobní trenérka dělá jídelníček, může mi tam večer zařadit i dvě deci tohoto sektu bez cukru. A jde to, funguje to. Tak tohle je něco, čemu bych se chtěla věnovat v budoucnu víc. Momentálně ho prodávám víceméně známým, ale třeba za loňský rok jsme prodali 8 palet.

Proč se do vína vlastně přidává cukr?

Aby to lidem chutnalo.

Jsou jižanské národy osobnější a přímější než třeba anglosasové?

To víš, že jo. I když pokud už zachází moc daleko, je mnohdy lepší dělat, že jim nerozumíš. (smích)

Evi, nejenom tvá práce je zajímavá. Ale mimojiné máš za manžela Rusa.

Je Uzbek, Tatar.

Jak jste se seznámili?

Já už jsem tehdy podnikala a měla jsem nějaké problémy, kamarád mi řekl, že zná někoho, kdo by mi mohl pomoct. No a já jsem tak potkala krásného chlapa, který věděl, co chce a já jsem se s ním cítila v bezpečí. Tehdy mluvil jen Rusky.

Jak to mají vaše děti s ruštinou? Vím ze svého okolí, že není úplně jednoduché udržet bilingvní výchovu, když oba rodiče jsou schopni mluvit jazykem země, kde děti vyrůstají.

Není to jednoduché. Když se nám narodil syn, učil se manžel češtinu a snažil se mluvit co nejvíc česky. Dcera se narodila později, na ni už manžel mluvil rusky. Takže, když přijede babička z Ruska, mluví s ní plynně rusky, všemu rozumí. Manželovi odpovídá podle toho, jak se jí zrovna chce. Rozumí všemu, mluví, jak se jí chce.

Myslíš, že jí to pomáhá i v učení jiných jazyků? Třeba v angličtině? Mozek bilingvních dětí se prý vyvíjí jinak a cizí jazyky se jim učí jednodušeji.

Neumím na to úplně přesně odpovědět v souvislosti s mými dětmi. My se pohybujeme v oblasti slovanských jazyků, angličtina je jinde. Ale sama na sobě vidím, že díky znalosti španělštiny se orientuju i ve francouzštině, italštině. Takže určitě, čím víc jazyků umíš, tím lépe se orientuješ.

To je krásný závěr našeho rozhovoru o jazycích. Moc děkujeme a těšíme na další skvělou party s tvou výbornou Cavou.

Rychle nám to odpoledne při rozhovoru uteklo