„Architektura
je moje láska“
Jak
moc může změnit váš život studijní pobyt v zahraničí? Jak
vypadá domácí porod a výchova dětí v Kanadě? Dá se zvyknout
po dlouhých letech ve světových velkoměstech na život v malém, klidném městečku? Nejen o tom mi za radostné přítomnosti všech našich dětí vyprávěla úžasná, éterická Kristýna.
Kristýna
Couffin Mudříková (35 let) – architektka, instruktorka jógy, matka tří
dětí (7 let, 3 roky, 10 měsíců)
Autor
– Kateřina Klímková, 6.6.2017
Kristy,
jak dlouho jsi žila mimo ČR?
S
pár pauzami 13 let. Dva roky jsem studovala v Brně, pak jsem odjela
do Francie do Rennes v rámci programu Erasmus a už jsem tam
zůstala. V Bretani jsem poznala svého manžela Jean-Marca a spolu
jsme až doteď cestovali. Jean–Marc tehdy odjel na stáž do
Singapuru, já jsem odjela za ním. Tam jsme cestovali po
jihovýchodní Asii, rozhodli jsme se nakonec, že zůstaneme ve
Vietnamu a rok jsme tam potom pracovali jako architekti. To byla
velice zajímavá práce, protože jsme byli mladí architekti
čerstvě po škole, resp. já jsem tehdy školu ještě dodělanou
neměla, Jean-Marc už tam byl jako architekt a já jako stážistka.
Ale měla jsem tam už takovou zodpovědnost jako má tady architekt
třeba až po deseti letech praxe. Jeden den jsem něco vymyslela,
udělal se hned prototyp a druhý den to stavěli. To bylo úžasné,
něco takového mladý architekt v Evropě, nebo vůbec na západě,
nezažije. Tam bylo všechno strašně rychlé a pokud člověk něco
uměl, mohl si tam zrealizovat všechny své sny. To byl opravdu
úžasný zážitek. Ale o to hůř se mi pak začínalo pracovat
zpátky v Evropě, protože jsem si myslela, že ta profese vypadá
takto a je to tak všude. Ale ne, museli jsme začít zase pěkně od
začátku. Z Vietnamu jsme se vrátili zpátky do Bretaně. Jela jsem
do Brestu, kde jsem musela dostudovat a dodělat si diplomku. Po mojí
diplomce jsme se rozhodli, že pojedeme do Marseille, kde jsme pak
žili další čtyři roky. Tam se narodila Agáta. Tím se nám
změnila situace, stali se z nás zodpovědní rodiče a centrum
Marseille je přece jen taková divočina, takže jsme se rozhodli,
že zkusíme něco jiného. Hlavně tam bylo těžké udržet si
dlouho práci. Byla finanční krize, nikdo nechtěl zaměstnávat,
takže jsme spíš dělali na krátké smlouvy. V Evropě to bylo
špatné, takže jsme se rozhodli odjet do Kanady. Zažádali jsme si
o trvalý pobyt v Kanadě, což trvá až rok a půl než ho člověk
získá. Pár měsíců před odjezdem jsme tedy žili tady v ČR. To
bylo před pěti lety. V Kanadě jsme pak byli až do listopadu 2016.
V
Kanadě to bylo s prací jednodušší? Měli jste malou Agátku a
přijeli jste zase do cizí země.
Agátka
měla tehdy 2,5 roku. Práci jsme našli velmi rychle oba dva. Se
zkušenostmi z Evropy a zajímavým životopisem to nebyl problém.
Já jsem měla štěstí, ve Francii jsem hodně dělala na stavbě a
pracovala jsem v ateliéru, který dělal nemocnice, domovy důchodců
a jiné sociálně zaměřené stavby. Byla jsem na pohovoru v jedné
z nejlepších montrealských firem, zrovna vyhráli soutěž na
dětskou nemocnici a hledali někoho, kdo má zkušenosti se stavbou
a nemocnicí a má i technické znalosti, takže mě hned vzali. Tři
roky jsem v Kanadě dělala na tomto projektu.
Dala
se ta práce skloubit s malým dítětem? U nás je dvou a půl leté
dítě malé dítě, maminky s ním bývají většinou doma.
V
Kanadě je dvou a půl leté dítě už téměř dva roky ve školce
nebo jeslích. Mateřská tam trvá jen pár měsíců. Jsou tam školky, které mají dvě
oddělení pro tyto malošky, funguje to perfektně. Školky jsou
otevřené od sedmi do šesti do večera, takže většina rodičů
si chodí pro děti třeba až o půl šesté. Bylo mi to sice někdy
líto, že si děti vyzvedávám až za tmy, ale o to víc jsme si to
užívali o víkendu. Je to tam tak nastavené, ženy prostě
pracují. V Kanadě je to navíc tak, že se nehledí na to, jestli
je to žena nebo muž, pozice ženy v profesi je výrazně lepší
než tady. Na stavbě jsou běžně inženýrky, architektky, šéfky
a všichni je i v této konstrukční branži respektují. Tady mám
pocit, že převládá názor, že ženská technickým oborům
nerozumí. Podle mě ženy mohou být v technických oborech mnohdy i
lepší, zvláště, když mají hodně dětí a dokážou si věci
rychle zorganizovat a dělat jich víc naráz (smích).
Tak
doufám, že tím nepopudíme žádné muže a neřeknou si, že
tento feministický plátek už nebudou číst.
V
Kanadě je to ještě, co se podpory rodičů týká, takový
kompromis. Ve Francii rodičovská neexistuje a mateřská dovolená
trvá tři měsíce. Takže podmínky pro maminky v ČR jsou velmi
nadstandardní. A ženy si mnohdy ani neuvědomují, co tu mají.
Měla
jsi nějaké kamarádky, které zůstaly s dítětem doma dýl? Že
třeba do práce nemusela, protože manžel je zajistil? Nebo se
všechny vrátit chtěly, protože je to tam tak běžné?
To
bylo vzácné. Pár jsme jich potkala, ale byly to holky, co třeba
dělaly do umění a mohly si dovolit dělat svou profesi z domu i
dál. Tak byly doma třeba rok. A to už ve Francii bylo fakt dlouho.
V
Kanadě se vám narodilo druhé dítě. Nino se narodil doma, je to
tak?
Ano,
Nino se narodil doma. Původně jsme chtěli rodit v porodním domě.
Dva týdny před termínem jsme se v Montrealu stěhovali, takže to
bylo celé takové sportovní. A když jsme se přestěhovali,
všechno bylo ještě v krabicích, chystali jsme se malovat, kousek
od domu jsem potkala svou porodní asistentku, se kterou jsem v tom
porodním domě měla rodit. A ta mi s hrůzou oznámila, že porodní
dům teď bude dva týdny zavřený, protože budou brousit parkety.
Nabídla mi, že můžeme rodit doma, což jsem tajně udělat
chtěla, ale neměla jsem k tomu odvahu. A tohle bylo to pošťouchnutí
k tomu, abych řekla: „Jo, to chci!“ Takže jsem rodila doma. A
bylo to krásné. Porod byl sice dlouhý, náročný, v nemocnici by
asi skončil císařským řezem, ale s porodní asistentkou jsme to
zvládly a bylo to báječné. Když jsem pak znovu otěhotněla,
neváhala jsem ani sekundu. Možná jsem vlastně otěhotněla jenom
proto, že jsem znovu chtěla rodit doma a prožít to ještě
jednou.
Jak
se v Kanadě dívají na porody doma? U nás je to hodně
kontroverzní téma. Nevím, jestli ses s tím už tady setkala, ale
říct někde ve společnosti, že chceš rodit doma, 80% lidí si
bude myslet, že jsi úplný blázen.
V
Kanadě je docela nové, že k tomu lidé přistupují otevřeněji.
Porodní asistentky mají právo vést porod doma asi teprve deset,
patnáct let. Dlouho se tam za to bojovalo. Ale funguje to perfektně.
A systém to podporuje. Přispívají k tomu i velké vzdálenosti,
kdy se ženám třeba ani nedaří dostat se do porodnice včas. Je
to tedy postavené tak, že když někdo chce rodit doma, tak mu
raději pomůžu než bych ho označoval za čarodějnici, takže
doktoři tomu pomáhají už jen tím, že pokud se objeví
komplikace, porodnice je na drátě a ženu s komplikacemi z
domácího porodu převezmou bez zbytečných průtahů a prskání
na ženu nebo porodní asistentku. Komplikace se můžou objevit
úplně stejně i při porodu v nemocnici. Nejdůležitější podle
mě je, aby byl tomu celý systém otevřený. A to v Kanadě je,
člověk si může vybrat. Může rodit doma, v porodním domě nebo
v porodnici. A nikdo mu neříká, že je blázen.
Když
se narodil Enki, rozhodli jste se tedy, že se vrátíte zpátky do
ČR.
To
jsme se rozhodli už předtím, já jsem rodila už s tím, že jsem
skládala věci do krabic. A když měl Enki dva měsíce, nasedali
jsme do letadla.
A
proč jste se rozhodli vrátit?
Rozhodli
jsme se vrátit do Evropy. Kultura v Kanadě nám úplně
nevyhovovala. Nechtěli jsme tam vychovávat děti. Montreal je
úžasné město, které je ovlivněné francouzskou kulturou, dobře
se tam žije, ale jakmile člověk vyjede za Montreal, tak je to s
prominutím „buranov“. Takže jsme zjistili, že žít v Kanadě,
znamená žít v Montrealu, ale velké město je s dětmi náročné.
Každé ráno to bylo tři čtvrtě hodiny až hodinu rozvážení,
narvané metro, autem se jezdit nedá vůbec, to člověk trčí
pořád v zácpě. A večer to samé. A to jsme bydleli skoro v
centru. Pokud jsem chtěla děti zapsat do kroužků, muselo se vstát
v šest ráno a stát celý den řadu, aby se dítě dostalo do
kroužku. Nádherná je kanadská příroda. Ale to musíš jet dvě
hodiny, aby ses dostala z Montrealu a dorazila do přírody. Příroda
nám moc chyběla. Proto jsme si taky vybrali Zlín. Chtěli jsme
zpátky do Evropy, ale nevěděli jsme kam. A nakonec jsme si říkali,
proč to komplikovat, půjdeme do Zlína, máme tu rodinu. Když jsme
si srovnali plusy a minusy, zjistili jsme, že víc plusů máme ve
Zlíně než v Montrealu.
A
jak se vám teď žije u nás v „Hobitíně“? Tak Zlínu říká
můj bratr, protože si tu tak lebedíme schovaní mezi kopečky, v
pohodlíčku, klidu, míru a v bezpečí.
Já
si myslím, že pro dítě je určitě zdravější a i zajímavější,
když vyrůstá v menším městě než když je pořád ve
velkoměstě, špatně se mu dýchá, kolem je stres, protože rodiče
jsou vystresovaní, nic se nestíhá. Mně se strašně líbí, že
si tady všude můžou děti dojít pěšky a být už poměrně brzy
samostatní. To je, podle mě, pro vývoj dítěte strašně
důležité. Nemít pořád rodiče za zadkem, zdravě vyrůst a
věřit si. Město je pořád zelené, příroda za rohem. Za
kulturou si člověk kamkoliv dojede, vzdálenosti jsou u nás
krátké. Za hodinu jsme v Brně, když chceš jít na kvalitní
divadlo nebo výstavu, i Vídeň je vlastně za rohem. A tady to taky
docela žije. Teď tu byl Festival filmů, největší bomba.
Naše
divadlo je skvělé. Čím dál lepší, máme tu výborné herce. V poslední době jsem byla na Charleyovu tetu a Noc na Karlštejně a paráda. Zlínské divadlo může konkurovat jakémukoliv divadlu z velkoměsta.
Divadlo
teprve objevíme. To ještě nevím. Pro
mě je strašně důležitá ta příroda. Jezdit do přírody dvě
hodiny autem, to je úplný nesmysl. Jsem nadšená, že tu vůbec
nemusím ztrácet čas přemisťováním. Když jsme se vrátili,
čekalo nás spousta papírování. Byla jsem zvyklá na to, že za
den zařídím jednu věc, že je to strašně komplikované. Takže
tady jsem ráno vyběhla s batohem s papíry, že půjdu vyřídit tu
jednu věc. A najednou jsem za dopoledne vyřídila jednu, dvě, tři,
čtyři, deset věcí. A odpoledne jsem neměla, co dělat. Všechno
funguje a velmi příjemně mě překvapilo, jak se tu za poslední
roky změnil přístup úředníků. Všichni se usmívají, že mi
dokonce i vyřizování papírů přišlo sympatické. Až mi bylo
líto, že to bylo tak krátké a všechno šlo tak rychle (smích).
Dnes
jsem byla na tvé hodině jógy v novém studiu Kinesis. To byla
paráda. Mohla by být jóga tvou prací?
Jóga
je můj koníček. Moje práce je moje láska a to je architektura. A
k té se chci samozřejmě vrátit, jakmile tohle poslední miminko
trochu odroste. Rádi bychom s manželem měli svůj vlastní ateliér
a dělali svou architekturu. Doteď jsme vždycky pracovali pro
někoho a veškerou energii a inspiraci dávali někomu jinému.
Architekti
to nemají mnohdy jednoduché. Tvůj tatínek za park Komenského
sklízí úspěch, zatímco Pavel Chládek si s podchodem užil své.
Mnohdy dochází ke kontroverzím a až nepřátelským reakcím ze
strany veřejnosti.
Architektura
musí trochu provokovat, aby se mohla vyvíjet a posouvat dopředu.
Kristy,
vraťme se ještě k tomu Vietnamu. Ten mě zaujal. To už je přece
jen úplně jiný svět, úplně jiná kultura i mentalita.
Na
Vietnam vzpomínám moc ráda, tam bych se chtěla vrátit. S dětma
je to náročnější, velkoměsta, kde jsme byli – Hanoi, Saigon,
to jsou obrovská města. Je tam rychlost, smog, prakticky se nedá
chodit pěšky po ulicích. Ale Vietnam je nádherná země a
Vietnamci jsou strašně milí a rafinovaní.
Rafinovaní?
V čem rafinovaní?
Všechno
je takové delikátní. Nevím, jestli je to to správné české
slovo. Jsou takoví jemní, všechno dělají s takovým citem, že
to celému životu dává takovou zvláštní atmosféru. Dávají si
se vším načas. Donesou ti jídlo a z mrkve je tam vystrouhaný
Buddha. Na obyčejném talířku, v normální restauraci na ulici.
Všemu přidají takovou noblesu, něco vznešeného. Tuhle stránku
mi tady v Česku na Vietnamcích nevidíme, ale tam se mi to strašně
líbilo. My ze západu tam z toho můžeme být někdy až na nervy,
protože to vypadá, že se se vším strašně loudají a nechtějí
dělat to, co po nich chceme, protože my to potřebujeme rychle, co
nejefektivněji, ale oni to dělají tak, aby to bylo pěkné. Někdy
se tedy i ty představy o tom, co je pěkné rozcházejí (smích).
Miluji vietnamské jídlo, mrzí mě, že tady nejsou pořádné
vietnamské restaurace, to co známe, jsou fast foody, což je taková
směs nějaké asijské kuchyně, ale pořádná vietnamská
restaurace tu není a lidi vietnamskou kuchyni neznají.
Jak
vás přijali jako Evropany?
Neřekla
bych jako Evropany, prostě přijel ten bílý člověk, což znamená
dolary. Ve Vietnamu je markantní rozdíl mezi severem a jihem. Jih
je mnohem otevřenější vlivu ze západu i cizincům, najdeš si
tam jednodušeji vietnamské přátele, sever je uzavřenější, je
tam velký vliv Číny. My jsme byli v Hanoi. Tam Evropani žijí v
komunitě s Evropany a život tam je pak tak trošku umělý.
Proniknout do jejich kultury a rodinného prostředí je pak těžké.
Na severu skoro nemožné. Což je škoda. Před odjezdem do Kanady
jsme se rozhodovali, jestli se vrátíme do Vietnamu nebo půjdeme do
Kanady a tohle byl jeden z důvodů, proč jsme zvolili Kanadu. Ve Vietnamu je nádherná
příroda. Ještě taková nepřeválcovaná turismem. Před deseti
lety to byla taková nepolíbená země, lidi se na nás na vesnici
dívali jak na Marťany. Teď už je to horší, turistů tam začíná
být čím dál víc.
Je
teď místo kromě Zlína, kde bys chtěla žít?
Moje
oblíbená země je Itálie a kdybych si mohla vybrat, jela bych žít
do Benátek. Na Benátkách miluji, že tam nejsou auta. Ale v Itálii
je už spousta skvělých architektů, tam by to bylo s prací těžké.
Kristy,
moc děkuji za krásné povídání, jsem zvědavá, kde tě za pár
let najdeme.
Komentáře
Okomentovat