Kristýna Couffin Mudříková - Architektka s duší jogínky

„Architektura je moje láska“

Jak moc může změnit váš život studijní pobyt v zahraničí? Jak vypadá domácí porod a výchova dětí v Kanadě? Dá se zvyknout po dlouhých letech ve světových velkoměstech na život v malém, klidném městečku? Nejen o tom mi za radostné přítomnosti všech našich dětí vyprávěla úžasná, éterická Kristýna.

Kristýna Couffin Mudříková (35 let) – architektka, instruktorka jógy, matka tří dětí (7 let, 3 roky, 10 měsíců)

Autor – Kateřina Klímková, 6.6.2017

Kristy, jak dlouho jsi žila mimo ČR?

S pár pauzami 13 let. Dva roky jsem studovala v Brně, pak jsem odjela do Francie do Rennes v rámci programu Erasmus a už jsem tam zůstala. V Bretani jsem poznala svého manžela Jean-Marca a spolu jsme až doteď cestovali. Jean–Marc tehdy odjel na stáž do Singapuru, já jsem odjela za ním. Tam jsme cestovali po jihovýchodní Asii, rozhodli jsme se nakonec, že zůstaneme ve Vietnamu a rok jsme tam potom pracovali jako architekti. To byla velice zajímavá práce, protože jsme byli mladí architekti čerstvě po škole, resp. já jsem tehdy školu ještě dodělanou neměla, Jean-Marc už tam byl jako architekt a já jako stážistka. Ale měla jsem tam už takovou zodpovědnost jako má tady architekt třeba až po deseti letech praxe. Jeden den jsem něco vymyslela, udělal se hned prototyp a druhý den to stavěli. To bylo úžasné, něco takového mladý architekt v Evropě, nebo vůbec na západě, nezažije. Tam bylo všechno strašně rychlé a pokud člověk něco uměl, mohl si tam zrealizovat všechny své sny. To byl opravdu úžasný zážitek. Ale o to hůř se mi pak začínalo pracovat zpátky v Evropě, protože jsem si myslela, že ta profese vypadá takto a je to tak všude. Ale ne, museli jsme začít zase pěkně od začátku. Z Vietnamu jsme se vrátili zpátky do Bretaně. Jela jsem do Brestu, kde jsem musela dostudovat a dodělat si diplomku. Po mojí diplomce jsme se rozhodli, že pojedeme do Marseille, kde jsme pak žili další čtyři roky. Tam se narodila Agáta. Tím se nám změnila situace, stali se z nás zodpovědní rodiče a centrum Marseille je přece jen taková divočina, takže jsme se rozhodli, že zkusíme něco jiného. Hlavně tam bylo těžké udržet si dlouho práci. Byla finanční krize, nikdo nechtěl zaměstnávat, takže jsme spíš dělali na krátké smlouvy. V Evropě to bylo špatné, takže jsme se rozhodli odjet do Kanady. Zažádali jsme si o trvalý pobyt v Kanadě, což trvá až rok a půl než ho člověk získá. Pár měsíců před odjezdem jsme tedy žili tady v ČR. To bylo před pěti lety. V Kanadě jsme pak byli až do listopadu 2016.

V Kanadě to bylo s prací jednodušší? Měli jste malou Agátku a přijeli jste zase do cizí země.

Agátka měla tehdy 2,5 roku. Práci jsme našli velmi rychle oba dva. Se zkušenostmi z Evropy a zajímavým životopisem to nebyl problém. Já jsem měla štěstí, ve Francii jsem hodně dělala na stavbě a pracovala jsem v ateliéru, který dělal nemocnice, domovy důchodců a jiné sociálně zaměřené stavby. Byla jsem na pohovoru v jedné z nejlepších montrealských firem, zrovna vyhráli soutěž na dětskou nemocnici a hledali někoho, kdo má zkušenosti se stavbou a nemocnicí a má i technické znalosti, takže mě hned vzali. Tři roky jsem v Kanadě dělala na tomto projektu.

Dala se ta práce skloubit s malým dítětem? U nás je dvou a půl leté dítě malé dítě, maminky s ním bývají většinou doma.

V Kanadě je dvou a půl leté dítě už téměř dva roky ve školce nebo jeslích. Mateřská tam trvá jen pár měsíců. Jsou tam školky, které mají dvě oddělení pro tyto malošky, funguje to perfektně. Školky jsou otevřené od sedmi do šesti do večera, takže většina rodičů si chodí pro děti třeba až o půl šesté. Bylo mi to sice někdy líto, že si děti vyzvedávám až za tmy, ale o to víc jsme si to užívali o víkendu. Je to tam tak nastavené, ženy prostě pracují. V Kanadě je to navíc tak, že se nehledí na to, jestli je to žena nebo muž, pozice ženy v profesi je výrazně lepší než tady. Na stavbě jsou běžně inženýrky, architektky, šéfky a všichni je i v této konstrukční branži respektují. Tady mám pocit, že převládá názor, že ženská technickým oborům nerozumí. Podle mě ženy mohou být v technických oborech mnohdy i lepší, zvláště, když mají hodně dětí a dokážou si věci rychle zorganizovat a dělat jich víc naráz (smích).

Tak doufám, že tím nepopudíme žádné muže a neřeknou si, že tento feministický plátek už nebudou číst.

V Kanadě je to ještě, co se podpory rodičů týká, takový kompromis. Ve Francii rodičovská neexistuje a mateřská dovolená trvá tři měsíce. Takže podmínky pro maminky v ČR jsou velmi nadstandardní. A ženy si mnohdy ani neuvědomují, co tu mají.

Měla jsi nějaké kamarádky, které zůstaly s dítětem doma dýl? Že třeba do práce nemusela, protože manžel je zajistil? Nebo se všechny vrátit chtěly, protože je to tam tak běžné?

To bylo vzácné. Pár jsme jich potkala, ale byly to holky, co třeba dělaly do umění a mohly si dovolit dělat svou profesi z domu i dál. Tak byly doma třeba rok. A to už ve Francii bylo fakt dlouho.

V Kanadě se vám narodilo druhé dítě. Nino se narodil doma, je to tak?

Ano, Nino se narodil doma. Původně jsme chtěli rodit v porodním domě. Dva týdny před termínem jsme se v Montrealu stěhovali, takže to bylo celé takové sportovní. A když jsme se přestěhovali, všechno bylo ještě v krabicích, chystali jsme se malovat, kousek od domu jsem potkala svou porodní asistentku, se kterou jsem v tom porodním domě měla rodit. A ta mi s hrůzou oznámila, že porodní dům teď bude dva týdny zavřený, protože budou brousit parkety. Nabídla mi, že můžeme rodit doma, což jsem tajně udělat chtěla, ale neměla jsem k tomu odvahu. A tohle bylo to pošťouchnutí k tomu, abych řekla: „Jo, to chci!“ Takže jsem rodila doma. A bylo to krásné. Porod byl sice dlouhý, náročný, v nemocnici by asi skončil císařským řezem, ale s porodní asistentkou jsme to zvládly a bylo to báječné. Když jsem pak znovu otěhotněla, neváhala jsem ani sekundu. Možná jsem vlastně otěhotněla jenom proto, že jsem znovu chtěla rodit doma a prožít to ještě jednou.

Jak se v Kanadě dívají na porody doma? U nás je to hodně kontroverzní téma. Nevím, jestli ses s tím už tady setkala, ale říct někde ve společnosti, že chceš rodit doma, 80% lidí si bude myslet, že jsi úplný blázen.

V Kanadě je docela nové, že k tomu lidé přistupují otevřeněji. Porodní asistentky mají právo vést porod doma asi teprve deset, patnáct let. Dlouho se tam za to bojovalo. Ale funguje to perfektně. A systém to podporuje. Přispívají k tomu i velké vzdálenosti, kdy se ženám třeba ani nedaří dostat se do porodnice včas. Je to tedy postavené tak, že když někdo chce rodit doma, tak mu raději pomůžu než bych ho označoval za čarodějnici, takže doktoři tomu pomáhají už jen tím, že pokud se objeví komplikace, porodnice je na drátě a ženu s komplikacemi z domácího porodu převezmou bez zbytečných průtahů a prskání na ženu nebo porodní asistentku. Komplikace se můžou objevit úplně stejně i při porodu v nemocnici. Nejdůležitější podle mě je, aby byl tomu celý systém otevřený. A to v Kanadě je, člověk si může vybrat. Může rodit doma, v porodním domě nebo v porodnici. A nikdo mu neříká, že je blázen.

Když se narodil Enki, rozhodli jste se tedy, že se vrátíte zpátky do ČR.

To jsme se rozhodli už předtím, já jsem rodila už s tím, že jsem skládala věci do krabic. A když měl Enki dva měsíce, nasedali jsme do letadla.

A proč jste se rozhodli vrátit?

Rozhodli jsme se vrátit do Evropy. Kultura v Kanadě nám úplně nevyhovovala. Nechtěli jsme tam vychovávat děti. Montreal je úžasné město, které je ovlivněné francouzskou kulturou, dobře se tam žije, ale jakmile člověk vyjede za Montreal, tak je to s prominutím „buranov“. Takže jsme zjistili, že žít v Kanadě, znamená žít v Montrealu, ale velké město je s dětmi náročné. Každé ráno to bylo tři čtvrtě hodiny až hodinu rozvážení, narvané metro, autem se jezdit nedá vůbec, to člověk trčí pořád v zácpě. A večer to samé. A to jsme bydleli skoro v centru. Pokud jsem chtěla děti zapsat do kroužků, muselo se vstát v šest ráno a stát celý den řadu, aby se dítě dostalo do kroužku. Nádherná je kanadská příroda. Ale to musíš jet dvě hodiny, aby ses dostala z Montrealu a dorazila do přírody. Příroda nám moc chyběla. Proto jsme si taky vybrali Zlín. Chtěli jsme zpátky do Evropy, ale nevěděli jsme kam. A nakonec jsme si říkali, proč to komplikovat, půjdeme do Zlína, máme tu rodinu. Když jsme si srovnali plusy a minusy, zjistili jsme, že víc plusů máme ve Zlíně než v Montrealu.

A jak se vám teď žije u nás v „Hobitíně“? Tak Zlínu říká můj bratr, protože si tu tak lebedíme schovaní mezi kopečky, v pohodlíčku, klidu, míru a v bezpečí.

Já si myslím, že pro dítě je určitě zdravější a i zajímavější, když vyrůstá v menším městě než když je pořád ve velkoměstě, špatně se mu dýchá, kolem je stres, protože rodiče jsou vystresovaní, nic se nestíhá. Mně se strašně líbí, že si tady všude můžou děti dojít pěšky a být už poměrně brzy samostatní. To je, podle mě, pro vývoj dítěte strašně důležité. Nemít pořád rodiče za zadkem, zdravě vyrůst a věřit si. Město je pořád zelené, příroda za rohem. Za kulturou si člověk kamkoliv dojede, vzdálenosti jsou u nás krátké. Za hodinu jsme v Brně, když chceš jít na kvalitní divadlo nebo výstavu, i Vídeň je vlastně za rohem. A tady to taky docela žije. Teď tu byl Festival filmů, největší bomba.

Naše divadlo je skvělé. Čím dál lepší, máme tu výborné herce. V poslední době jsem byla na Charleyovu tetu a Noc na Karlštejně a paráda. Zlínské divadlo může konkurovat jakémukoliv divadlu z velkoměsta.

Divadlo teprve objevíme. To ještě nevím. Pro mě je strašně důležitá ta příroda. Jezdit do přírody dvě hodiny autem, to je úplný nesmysl. Jsem nadšená, že tu vůbec nemusím ztrácet čas přemisťováním. Když jsme se vrátili, čekalo nás spousta papírování. Byla jsem zvyklá na to, že za den zařídím jednu věc, že je to strašně komplikované. Takže tady jsem ráno vyběhla s batohem s papíry, že půjdu vyřídit tu jednu věc. A najednou jsem za dopoledne vyřídila jednu, dvě, tři, čtyři, deset věcí. A odpoledne jsem neměla, co dělat. Všechno funguje a velmi příjemně mě překvapilo, jak se tu za poslední roky změnil přístup úředníků. Všichni se usmívají, že mi dokonce i vyřizování papírů přišlo sympatické. Až mi bylo líto, že to bylo tak krátké a všechno šlo tak rychle (smích).

Dnes jsem byla na tvé hodině jógy v novém studiu Kinesis. To byla paráda. Mohla by být jóga tvou prací?

Jóga je můj koníček. Moje práce je moje láska a to je architektura. A k té se chci samozřejmě vrátit, jakmile tohle poslední miminko trochu odroste. Rádi bychom s manželem měli svůj vlastní ateliér a dělali svou architekturu. Doteď jsme vždycky pracovali pro někoho a veškerou energii a inspiraci dávali někomu jinému.

Architekti to nemají mnohdy jednoduché. Tvůj tatínek za park Komenského sklízí úspěch, zatímco Pavel Chládek si s podchodem užil své. Mnohdy dochází ke kontroverzím a až nepřátelským reakcím ze strany veřejnosti.

Architektura musí trochu provokovat, aby se mohla vyvíjet a posouvat dopředu.

Kristy, vraťme se ještě k tomu Vietnamu. Ten mě zaujal. To už je přece jen úplně jiný svět, úplně jiná kultura i mentalita.

Na Vietnam vzpomínám moc ráda, tam bych se chtěla vrátit. S dětma je to náročnější, velkoměsta, kde jsme byli – Hanoi, Saigon, to jsou obrovská města. Je tam rychlost, smog, prakticky se nedá chodit pěšky po ulicích. Ale Vietnam je nádherná země a Vietnamci jsou strašně milí a rafinovaní.

Rafinovaní? V čem rafinovaní?

Všechno je takové delikátní. Nevím, jestli je to to správné české slovo. Jsou takoví jemní, všechno dělají s takovým citem, že to celému životu dává takovou zvláštní atmosféru. Dávají si se vším načas. Donesou ti jídlo a z mrkve je tam vystrouhaný Buddha. Na obyčejném talířku, v normální restauraci na ulici. Všemu přidají takovou noblesu, něco vznešeného. Tuhle stránku mi tady v Česku na Vietnamcích nevidíme, ale tam se mi to strašně líbilo. My ze západu tam z toho můžeme být někdy až na nervy, protože to vypadá, že se se vším strašně loudají a nechtějí dělat to, co po nich chceme, protože my to potřebujeme rychle, co nejefektivněji, ale oni to dělají tak, aby to bylo pěkné. Někdy se tedy i ty představy o tom, co je pěkné rozcházejí (smích). Miluji vietnamské jídlo, mrzí mě, že tady nejsou pořádné vietnamské restaurace, to co známe, jsou fast foody, což je taková směs nějaké asijské kuchyně, ale pořádná vietnamská restaurace tu není a lidi vietnamskou kuchyni neznají.

Jak vás přijali jako Evropany?

Neřekla bych jako Evropany, prostě přijel ten bílý člověk, což znamená dolary. Ve Vietnamu je markantní rozdíl mezi severem a jihem. Jih je mnohem otevřenější vlivu ze západu i cizincům, najdeš si tam jednodušeji vietnamské přátele, sever je uzavřenější, je tam velký vliv Číny. My jsme byli v Hanoi. Tam Evropani žijí v komunitě s Evropany a život tam je pak tak trošku umělý. Proniknout do jejich kultury a rodinného prostředí je pak těžké. Na severu skoro nemožné. Což je škoda. Před odjezdem do Kanady jsme se rozhodovali, jestli se vrátíme do Vietnamu nebo půjdeme do Kanady a tohle byl jeden z důvodů, proč jsme zvolili Kanadu. Ve Vietnamu je nádherná příroda. Ještě taková nepřeválcovaná turismem. Před deseti lety to byla taková nepolíbená země, lidi se na nás na vesnici dívali jak na Marťany. Teď už je to horší, turistů tam začíná být čím dál víc.

Je teď místo kromě Zlína, kde bys chtěla žít?

Moje oblíbená země je Itálie a kdybych si mohla vybrat, jela bych žít do Benátek. Na Benátkách miluji, že tam nejsou auta. Ale v Itálii je už spousta skvělých architektů, tam by to bylo s prací těžké.

Kristy, moc děkuji za krásné povídání, jsem zvědavá, kde tě za pár let najdeme.