Lubomír Klímek - Velký šéf v akci

"Obchod je cesta, která mi byla souzena"

Proč má pořád telefon u ucha? Dá se v České republice uživit jako absolvent chorvatštiny? Vyhovuje mu styl práce"vlka samotáře"? Na to jsem se ptala svého manžela a živitele naší nemalé rodiny Lubomíra Klímka.

Lubomír Klímek (37 let) -  obchodník, lektor, tlumočník, překladatel - anglický, chorvatský jazyk, spoluzakladatel jazykové školy Škola jazyků Zlín.

Autor rozhovoru: Kateřina Klímková, 24.5.2017

Můžeš, prosím, vysvětlit, co vlastně děláš? Třeba ve školce kolem tebe už vznikala taková bublina tajemna, pořád chodíš s telefonem u ucha, mluvíš různými, mnohdy až tajemnými jazyky, tak jak to je?Většinu dnů mám moc zajímavých. Vstávám kolem šesté, v domě už to žije.....

Nemyslím, co děláš od rána do večera, ale čím se vlastně živíš?

Takže čistě prozaicky, čím se živím. Pro naši školu učím, tlumočím, překládám, komunikuji se zákazníky, ale hlavně pro jednu firmu externě nakupuji a prodávám různé materiály pro plastikářský průmysl. Tím se, kromě jedné roční pauzy, živím už víc než deset let, V podstatě od začátku své profesní kariéry se věnuji obchodování. Je to něco, co mě baví a co cítím, že mám dělat. Poznávám spoustu nových lidí, musím s nimi komunikovat, vytvářet a udržovat s nimi vztahy. I když to dělám už docela dlouho, neustále získávám nové zkušenosti. Jsem konzervativní v tom, že stále zůstávám ve spolupráci s jednou firmou, kde jsem byl dříve i zaměstnaný. Tady jsem vše vložil do jednoho vztahu a to se mi i vyplatilo. Jsem šťastný, že to tak mám.

Můžeš to říct nějak jednodušeji?
Úplně jednoduše. U někoho nakupuji granuláty a někomu jinému je prodávám.

A kde je třeba nakupuješ? Probíhá to vše v rámci České republiky nebo jak to tvé obchodování vypadá?

Nakupuji je buď v České republice nebo v zahraničí, někdy i mimo Evropu např. v Kataru, v Korei nebo v Americe, a prodávám je převážně zpracovatelům v České republice nebo v Chorvatsku.

Můžeš prozradit něco o člověku, se kterým už téměř dvanáct let spolupracuješ?

Ano, je to ten výše zmíněný, pro mě důležitý, vztah. Je to majitel firmy, jmenuje se Goran, pochází z Chorvatska, ale žije tady už od poloviny devadesátých let. Je to podnikatel, který zde založil napřed jednu, potom druhou a nakonec celou skupinu firem a je to člověk, od kterého jsem se hodně naučil už jen tím, že jsem ho mohl poslouchat a pozorovat. Sám jsem si pak tříbil své vlastní dovednosti, protože každý k tomu přistupuje nějak jinak. Takže pozorováním tohoto člověka, který je skvělý obchodník, jsem se hodně naučil. A pro něj pracuji pořád, i když teď už externě. Náš vztah postupně přerostl v přátelství a takovou důvěru, že nemusím nutně sedět v kanceláři, firma je vzdálená víc než 300 km, vídáme se relativně málo dle potřeby, ale vůbec to nevadí, všechno funguje, protože si vzájemně důvěřujeme a když se sejdeme, bavíme se spolu nejenom o práci, ale i jako přátelé o všem možném.

Takže Chorvat. Jak ses k němu dostal?

Jak už to tak někdy bývá, vše se odehraje přesně tak, jak to má být. Když jsem skončil vysokou školu, dal jsem si týden volno, to bylo na začátku léta 2005, pak jsem otevřel Hospodářské noviny a tam jsem našel inzerát, že obchodní firma shání člověka, který mluví chorvatsky a anglicky. A protože jsem vystudoval angličtinu a chorvatštinu a takový inzerát, hlavně s chorvatštinou, nevychází každý den, neváhal jsem, zavolal tam, domluvili jsme si schůzku, setkali jsme se v Uherském Hradišti a o týden nebo o čtrnáct dní později jsem se přestěhoval do Prahy a začal pro něj pracovat.

Jak ses dostal k chorvatštině? To zajímá vždycky spoustu lidí. Proč  jsi začal studovat chorvatštinu?

Tak to je otázka, na kterou jsem odpovídal asi tak tisíckrát. Já vždycky říkám, že jsem se zajímal o Balkán a že jsem chtěl studovat nějaký slovanský jazyk. Časem, když se tak zpětně ohlížím a měl bych být úplně upřímný, nevím, jak moc velký byl ten můj zájem o Balkán, to je asi trochu nadsazené, spíš to zase bylo tak, jak to mělo být. Později to do sebe všechno s tím mým obchodem, nasměrovaným hlavně na Chorvatsko, začalo zapadat. Když se tam po tom prostoru pohybuji, cítím, že mi to tam vyhovuje, je mi to tam nějak blízké, patří to ke mně. Těžko hledat ten nebo onen důvod. Častokrát se ve svém životě rozhoduji spíš podle intuice, nejsou za tím žádné důvody, prostě tuším, že tam na mě něco čeká, může to být dobré někdy třeba i špatné, ale pokaždé je to pro mě obohacením.

Jaké bylo studium chorvatštiny na vysoké škole?

Tím, že to je malý jazyk, malá katedra, tak ve srovnání třeba s angličtinou, která má širokou základnu, je tam mnoho učitelů i studentů, celý obor je na vysoké úrovni a nabízí celou řadu směrů, co studovat a na co se zaměřit, tak chorvatština byla malý obor s omezeným počtem lidí, kteří tomu opravdu rozuměli. Vlastní jazyk jsem se, upřímně řečeno, pořádně naučil až v práci při každodenní komunikaci s lidmi. Měl jsem základ, který, jak jsem později zjistil, byl opravdu malinký a samotná praxe pak byla o něčem jiném. Jinak si ale myslím, že patřím k těm šťastlivcům, kteří vystudovali netradiční obor a mohli u toho zůstat.

A co naše škola?

Naše škola je tak trochu naše zábava, je to něco, co samozřejmě chceme rozvíjet, ale jako rodina na tom nezávisíme, spíš to děláme pro zábavu a je to takové sympatické živobytí. Moct vzdělávat jiné lidi, v tom vidím něco, co má smysl i ukazovat našim dětem a následně je inspirovat, ať už si z toho pak něco vezmou nebo ne, ale myslím si, že je to nějaká šance i pro ně. Mé působení ve škole se promítlo hlavně do firemní výuky. Na začátku jsme žádně firemní kurzy neměli a protože se v tomto světě pohybuji, chtěl jsem toho využít, několik měsíců jsem objížděl firmy, dostával s do kontaktu s personalisty a získal tak i zajímavé zakázky. Dříve jsem i více učil, ale na to už bohužel nemám tolik času.

Pak dochází někdy k situacím, kdy vypadáš jako Brouk Pytlík – práce všeho druhu.
No, ideální zákazník je pro mě ten, kde se mi podaří navázat spolupráci nejenom na poli výuky, ale také, když jim mohu začít prodávat i materiály. A tak pak jedu k takovému zákazníkovi jeden den učit a druhý den třeba prodávat. Někdy pro firmu získám výuku, pak tam jedu tlumočit,  do třetice uděláme ještě překlad a nakonec jim přivezu kamion granulátu. Je to pak větší zábava. Jednou jsem přijel do jedné nejmenované firmy ohledně materiálů a šéf nákupu mi hned na začátku řekl, že by asi neměl moc zájem o schůzku, ale protože slyšel, že ještě i učím atd., tak se prý na mě chtěl jít podívat.

Pracuješ většinou z kanceláře doma nebo ve škole, většinou jsi ale sám, nechybí ti ten ruch plných kanceláří, velká firma, hodně lidí?
Upřímně řečeno, ani moc ne. Přes den komunikuji přes telefon s takovou spoustou lidí, že když telefon konečně odložím, jsem rád, že můžu být sám a je kolem mě ticho a žádné další energie.. A kdybych náhodou cítil komunikační manko, můžu si ho kdykoliv vynahradit se zbytkem rodiny. To se ale opravdu nestává příliš často. Jsem nesmírně vděčný za to, že můžu dělat to, co dělám tak, jak to dělám. Někdy trochu skáču od jednoho k druhému, někdy je to i trochu stres, ale rozhodně bych neměnil.

Děkuji za rozhovor. Tvá spokojenost se samozřejmě odráží na celé rodině.